Pálenka v názvu, oheň coby jeden z leitmotivů, vypravěčský styl místy až horečnatý a v neposlední řadě autorovo příjmení Hořava – zatímco tyto střípky jsou snad pospojovány až příliš násilně, více než čtyřicet krátkých próz v knižní prvotině Matěje Hořavy (*1980) tvoří celek nadmíru soudržný. Skoro se nechce věřit, že máme co do činění s debutujícím spisovatelem – Hořava slibuje své čtenáře zaujmout hned při prvním setkání vyzrálým a osobitým autorským rukopisem. Mezi díly dosud nezavedených autorů ostatně jeho Pálenka vynikne již na knihkupeckých pultech exotiku slibujícím podtitulem Prózy z Banátu. A slib to není planý, přítomná kniha nabízí vskutku blízké setkání s tímto drsným, avšak malebným koutem Evropy a jeho obyvateli (narodila se zde i nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müller, v jejíž tvorbě – kupříkladu v česky nedávno vydané prvotině Nížiny – hraje Banát klíčovou úlohu). A tak ani anotací proklamovaná autobiografičnost, která je u řady debutů považována spíše za neduh, tu není vůbec na škodu – odráží se ve věrohodném zobrazení banátské krajiny, v míře pochopení pro její stinné stránky i v okouzlení jejími krásami nebo v množství dialektismů rozesetých po textu.

Jednotlivé prózy jsou stylizovány do podoby vzpomínek jediné postavy – bezejmenného hlavního hrdiny a současně vypravěče, českého učitele působícího několik let v obci Waitzenried (německý název pro Gerník, největší z osad založených českými přistěhovalci už v 19. století). Přestože se až na výjimky jedná o texty dvou- až třístránkové, každý z nich je nesen vybraným tématem a ústí buď do otevřeného konce, nebo graduje alespoň nepatrnou pointou. Vzpomínání je vpravdě modus operandi Hořavovy knihy – nejenže samotné historky z Banátu jsou vyprávěny se zpětným nadhledem, ale celá řada próz se ukazuje být vzpomínkami na události dávno předcházející hrdinovu příchodu do Waitzenriedu. Časoprostorové hranice mozaikovitého příběhu tak nakonec sahají až do 80. let, kdy hlavní hrdina vyrůstal v severních Čechách, a zahrnují rovněž jižní Moravu a Brno coby místo jeho studií nebo Bavorsko, kde později našel na několik let útočiště v „prastarém městě na zeleném Dunaji“.

Na cesty do minulosti se hrdina vypravuje posilněn pověstnou banátskou cuikou, tedy onou titulní pálenkou ze švestek, kulovatek, moruší aj. – ostatně ona „divoká krev tohoto kraje“ prý mimo jiné „vytahuje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se přihodilo včera“. Ohlížení se do minulosti má ovšem v hrdinově životě již delší tradici a čtenář za ním tuší dávné trauma, které hrdinu donutilo opustit rodnou zemi – „v denících bavorských a v deníku banátském nešlo už odhalit ani závan skutečnosti, ani závan přítomnosti, ani náznak tady a teď; barvy, vůně, lidi, slova: vše se jen vracelo z toho starého života, z toho života, před kterým jsem prchal; sny, tváře, tíha, city: to vše kdesi v dáli, uvízlé za hrby Šumavy, uvízlé za břehy Moravy a Dyje...“

Hořavovy „prózy z Banátu“ mají blíže k poezii než k povídkám (či románu) a namísto příběhů se v nich setkáme s reflexivně laděnými texty, směřujícími skrze autorův osobitý jazyk – výrazně fragmentarizovaný, rytmizovaný a poetický – do sféry vzpomínek, imaginace a snů. Dlouhá souvětí, členěná hojně do kratších rytmických úseků středníky a dvojtečkami, vícevrstevnatost textu obsahujícího sáhodlouhé pasáže uzavřené do závorek, výpovědi nabývající místy až litanického rázu a přerývané pauzami v podobě tří teček – všechny tyto rysy přímo vybízejí k hlasité četbě a následnému čtenářovu naladění na kýženou meditativní notu („Samomluva: to zde muselo přijít… Ale co si to nalhávám: přijít?… Samomluva: to zde nemohlo odejít, to zde nemohlo odeznít, to zde nemohlo ztichnout, zmlknout…“).

Pálenka je bezesporu výjimečný knižní debut, s nímž se co do míry originality a intenzity čtenářského zážitku mohla z mého pohledu v poslední době měřit snad jen prozaická prvotina Milana Urzy Jeremiášův vztek (Trigon, 2014). Hořavova kniha nepochybně volá po čtenáři specifického naladění, dosavadní nadšené ohlasy ovšem naznačují, že se mezi námi najde dost takových, kteří by rádi popili cuiku s directorem, pochutnali si na čorbě a sarmách u Wojnerojc nebo se zúčastnili spolu s falářem tradičního funusu na krchově.